I když to tak nevypadá, píši nerad. Ještě více než nerad polemizuji s názory, které za to možná ani nestojí, ale protože byly napsány / a co je psáno, to je dáno/, a stávají se tak snadno dohledatelné v médiu, kde byly uveřejněny /viz Zuzana Smugalová – Alta/, nutí mě se k nim vyjádřit.
V tomto případě se jedná o text Petry Dotlačilové k představení Bohemia Baletu dne 1.4.2019 v Divadle Komedie. Mohu pisatelku ujistit, že i když se představení konalo 1.4. a ona stále doufala, že se jedná o aprílový žert a do smíchu jí ale nebylo, o aprílový žert se nejednalo. Přípravě představení jsme věnovali velkou pozornost a úsilí.
V 1. části je hodnocen Sen horké letní noci v choreografii Filipa Veverky. Pisatelka uvádí, že ji „udivil a popravdě i dost urazil rámec dílka“. „Podobná klišé“/citát pisatelky/ však existují i v 21. stol., neboť ženy i nadále vykonávají domácí práce, např. žehlení, jak je tomu i v tomto případě. Je zajímavé, že hned v dalším odstavci jsou tato „klišé“ chválena pro „dobré choreografické nápady“/sic/. Podle pisatelky jsou za nezdar baletu odpovědni mladí tanečníci /vždyť ti to ještě nemůžou umět! / pro „nedokonalé provedení, nevyzrálý projev a přehrávání“. Pokud vím, choreograf si nikdy neztěžoval na špatné, nedostatečné provedení, nesplňující jeho představy o interpretaci jím vytvořené choreografie. Pokud by tomu tak bylo, respektoval bych jeho názor a balet bychom neuvedli. Sledoval jsem jak přípravu tak i provedení všech představení a dle mého názoru, právě tanečníci svými výkony baletu pomohli. Souhlasím s pisatelkou, že by si balet zasloužil určité dramaturgické dopracování, vypointování situací a možná i zkrácení. Za to také mohou tanečníci? Z důvodu dopracování jsme premiéru přeložili z prosince 2018 na leden 2019 /13.1.2019/. Nechci a ani nemůžu nutit tvůrce, aby vytvářeli choreografie k „obrazu mému“ a stavět se do role člověka, který jen proto, že má nějaké připomínky, zabrání uvedení baletu. Mohu se mýlit! Pokud vyzvu někoho ke spolupráci, musím mu důvěřovat a umožnit mu realizovat jeho představy, dát mu onu „carte blanche“ neboť je to on, kdo „nese kůži na trh“. A v jakém jiném typu souboru by měli mít mladí choreografové možnost realizovat své představy a tvůrčí postupy? To je vlastně jeden z „raison d´etre“ BB. Považuji Filipa Veverku za talentovaného choreografa, a proto jsem mu spolupráci s BB nabídl. Vůbec toho nelituji. Spolupráce s ním byla tvůrčí, na zkoušky byl připraven a tanečníci s ním pracovali velmi rádi.
Podobná situace je i u Davida Lamparta, člena BB, který vytvořil již několik tanečních miniatur a také balet O vášni a lásce /Carmen/, který sklízí vždy velký úspěch na představeních BB, např. na X. Mezinárodním baletním festivalu v Cali (Kolumbie), nebo naposledy v dubnu, před vyprodaným sálem Filharmonie v Hradci Králové. Za miniaturu Shark získal cenu na Mezinárodní baletní soutěži ve Vídni a v Mnichově. Ten „příliš dlouhý vtip“, který pisatelka smetla „se stolu“ jako něco, o čem vlastně nestojí psát, byl přesně tak dlouhý, jak to vyžadovaly podmínky účasti na mezinárodní choreografické soutěži v Hannoveru. Opět jen pro zajímavost. Podle sdělení poroty, se umístila choreografie Davida Lamparta z více jak 300 zaslaných choreografií na 25. místě! Úspěch, který by byl v oblasti sportu zmiňován v hlavním vysílacím čase na stanicích TV i rozhlasu.
Jsem rád, že se pisatelce líbila alespoň Bernarda Alba, a to jak choreografie, tak provedení. Samuel Štulpa není bývalým členem BB, ale je studentem 7.ročníku školy/ v recenzi na absolventské představení 2018 je správně uveden jako student 6.roč./. Ani radostný závěr „velmi dlouhého“ představení pisatelku zjevně neuspokojil. Ale alespoň pochválila interprety, které „směsice stylů zjevně bavila, tančili s nadšením“. Choreografii, kde se se mísí klasika s modernou i prvky lidových tanců, především různé skoky a poskoky /!/ a nechyběl ani floorwork označila za sled skupinových a individuálních variací hodících se spíše na závěr absolventského představení. Nechce se mi zde polemizovat o bohatosti choreografie, její muzikálnosti, technické a fyzické náročnosti. Pokud to někdo nevidí, nebo nechce vidět, je to zbytečné! Nevím, jestli všechny choreografie, kde jsou používány různé taneční formy /sóla, duety, skupina/ patří na absolventská představení. Znám taková představení od různých choreografů a nemám tento pocit. Myslím si osobně /je to MŮJ názor/, že pisatelce nejvíce vadil onen radostný, bezproblémový závěr, to dnes není příliš „a la mode“. Dostalo se nám totiž také několik „cenných“ rad. Například, že Bohemia Balet by měl vystoupit z „komfortní“ zóny a hledat intenzivnější spolupráci se současnými choreografy / F.Veverka, D.Lampart, B.Andreo jsou jací choreografové? Z minulosti?/. Pokud by pisatelka sledovala práci BB zevrubněji, tak by zjistila, že v minulé sezoně jsme uvedli Tíhu bytí Evy Urbanové/ studentka magisterského studia HAMU/, v této sezoně Inpired by Air Lucie Holánkové, která ke spolupráci přizvala své žáky Natálii Matyskovou a Jana Razimu, taktéž studenty HAMU. Pisatelka nemusí mít ani obavy o tvrdou srážku s odlišnou taneční realitou, vůbec se jí nevyhýbáme, už jsme jí i podstoupili a nemáme pocit, alespoň podle reakce tvůrců i diváků, že bychom ji nezvládli. Bohemia Balet se nechce a ani nemůže profilovat jako soubor zaměřený na jeden určitý typ tvorby a tanečního stylu. Tvoří ho mladí tanečníci – absolventi školy, kteří stojí na prahu profesionální činnosti a ti by se měli setkávat se všemi tanečními styly od klasiky až po současné formy. Tak tomu po celou, více jak 10. letou činnost je, a jak se ukazuje na jménech tanečníků, kteří souborem prošli, funguje to.
Bohemia Balet zajíždí i do malých měst po celé ČR a nechtěl bych, aby někomu, kdo bude nabízet baletní představení, pořadatel řekl, jako se to stalo mně: „tady byl soubor…., to bylo tak strašný, že lidi řekli, že už žádný balet nechtějí!“. Dostali jsme od pisatelky také ještě jednu radu, že „při tak komplexní umělecké činnosti, jakou je choreografie je nutný promyšlený koncept, /pokud možno něco nového a neokoukaného/, práce s pohybem, výrazem, hudbou, prostorem, kostýmem a dalšími artefakty, dramaturgickým vývojem…“. Děkujeme! Tak konečně to víme!
Říka se „do třetice všeho dobrého“! Chtěl bych požádat pisatelku ještě o jednu radu. Souvisí s recenzí na absolventské představení 2018 ve Stavovském divadle. U Grand pas z baletu Paquita jste napsala, že z historického hlediska je „holým nesmyslem“/sic!/ tvrdit, že choreograf konce 19. stol. /myšleno Petipa/, vytvořil variace takové technické náročnosti apod. a že zásluha Petipy je diskutabilní. Chtěl bych opět podotknout, že A. J. Vaganovová vytvořila metodiku klasického tance na základě baletů uváděných ve 2. pol. 19 stol. V Mariánském divadle v Petrohradě, tedy především baletů Petipy. Pokud se do metodiky podíváte, jsou tam uvedeny všechny prvky, které vidíme v klasických baletech, kde se uvádí jako choreograf Petipa. Jistě, změnila se estetika tance, ale není „holým nesmyslem“, že nemohly být vytvořeny variace tak technicky náročné, protože tyto prvky již byly známé a používané. V tomto roce uvedeme v rámci absolventského představení „Svatbu Aurory“- 3.jednání z baletu Spící krasavice P.I.Čajkovského. Za jménem choreografa máme napsat otazník /?/ nebo, jak to máme udělat? Děkuji za radu.
Když dovolíte, také bych Vám poskytl radu. Pokud se chcete věnovat psaní recenzí, měla byste zvážit každé slovo, které napíšete. Tanečníci nejsou zas tak hloupí a takové „ovce“, které si nechají všechno líbit. Obyčejně mají jen málo času na reakci, protože velmi tvrdě pracují. Každý má právo na vlastní názor, ne vše se mu musí líbit, je ale třeba najít formu a způsob, jak to sdělit. Jsou taková slůvka jako „bohužel, přes všechnu snahu, dle mého mínění, snad příště, je škoda, bylo by zapotřebí“ apod. Slůvka, která dokáží obrousit hrot negace a přeci vyjádřit mínění recenzenta bez pocitu neúcty k náročné práci tvůrců i interpretů. Má-li kritika pomáhat a mít pozitivní dopad, je třeba takou formu najít a naučit se jí používat. S pokorou a empatií ze strany recenzentů k práci těch, kteří něco vytvářejí, se setkáváme zřídka. Jako dobrý příklad mohou sloužit dvě recenze p. Josefa Bartoše – „Kytice PKB přišla pozdě“ a „Walking mad“. Fundovanost, empatie i pokora a úcta k práci tvůrců a interpretů.
S přátelským pozdravem a s úctou Jaroslav Slavický
